Barva grafu odpovídá barvám turistických značek v reálu. Černou je značen úsek po silnici bez turistických značek.

Start i cíl: Rokytnice v Orlických horách
Délka: 27 km
Převýšení: 490 m

Mapy:

edice KČT č.27 Orlické hory 1:50 000

Občerstvení:

bistro s teplým jídlem u rozcestí značek v osadě Hanička, kde můžete posedět jak venku na čerstvém vzduchu, tak uvnitř v teple

restaurace v podloubí rokytnického náměstí vybavená televizí

Objekty:

- Jiráskova cesta - vyznačena červenou turistickou značkou, jejíž část absolvujete od Zemské brány k osadě Hanička

- Zemská brána - přírodní rezevace skalnatého úseku v délce několika set metrů podél řečiště Divoké Orlice

- množství betonových bunkrů, jejichž linie byla vybudována v druhé polovině 30.let 20.století, jako reakce na hrozící nebezpečí ze strany tehdejšího fašistického Německa

- pěchotní srub RS-74 - jeden z nejlépe dochovaných objektů zmíněné vojenské linie, v okolí ukázky tankových zátarasů, střílny, atd.

Shrnutí:
Dnešní trasa je ve znamení značně odpočinkové jízdy z hlediska povrchu cest. Cca 50% tvoří lesní asfaltka či silnice III.třídy, 30% udusaná hlinitá cesta, teprve zbylých 20% absolvujeme po úzké lesní cestě s přírodními překážkami v podobě kamenů či kořenů. Možná až 10x budeme míjet různé potůčky skýtající v parném létě možnost osvěžení. Pouze dva krátké úseky se vyznačují technickou obtížností, kde méně zdatní jedinci kolo potlačí v délce kolem 150-200m. Z energetického hlediska vás sice čekají výdaje při několika stoupáních, ovšem vzhledem k délce trasy, se nejedná o nic dramatického. Při velmi, ale opravdu velmi pohodové jízdě, jste její absolvování určitě schopni zvládnout pod 3h, včetně menších zastávek s nahlížením do mapy či fotografováním okolí. Trasa se tak zařazuje k těm vhodným pro rodinný výlet nebo třeba pro jedince v rekonvalescenci :o)

Přesný popis trasy:
16.4.03´ Švih zahajujeme na náměstíčku, kde poblíž kostelu nacházíme rozcesník turistického značení. Úvodní kilometry nás povede zelená značka. Asfaltka padá šikmo vlevo k místnímu koupališti kolem kterého se dvojitou zatáčkou protáhneme na protější stráň, kde následuje první krátké stoupání. Za ostřejší levou zatáčkou pevný povrch zmizí, najedeme na lesní šotolinku. Za pravá zatáčkou následujekrátký sjezdík ve kterém nás překvapí několik sněhových jazyků. Teplota se zde v tento jarní čas pohybuje kolem 13-15°C, což na pozůstatky zimy evidentně ještě nestačí. V dolíku mělkým brodem překonáváme přítok říčky Hvězdná, jejíž tok přejíždíme o 200m dále po menším dřevěném můstku. Díky kamenům je vyvýšen cca o 40cm nad úroveň stezky, takže musíme peřdvést technickou zručnost, pokud ho chceme zdolat v sedle kola a nespadnout přitom do řečiště plného kamenů. Na pravém břehu vidíme sněženkové pole, které září v jinak ještě pochmurném jarním lese. Pokud vás snad napadne nějakou trhat, vězte, že jde o rostlinku chráněnou zákonem. Následující stoupání úzkou jehličnatou stezkou prověří jednak naší fyzičku, jednak zručnost v ovládání kola. Nejenže stezka je strmá takže pomalu přepadáte na záda, ale navíc je "zpestřena" nesčetnými kořeny, jejichž zdolávání a tedy jízda vpřed, je v tomto úhlu nanejvýš obtížné. Přinejhorším holt takových 150-200m vytlačíte. Na okraji lesa s mýtinou značka zahne ostře vpravo na širší lesní cestu vyježděnou traktorem. Nyní téměř po rovině míjíte Zadní vrch, za kterým vás čeká menší hupík přes jakýsi bezzejmenný potůček. Dalším stoupáním se dostanete k lesní asfaltce, kde křížíte červenou značku a pokračujete stále kopcom hore. Další brod je schován pod sněhovým jazykem, který nám nědělá problém objet lesem. Cesta několikrát zahne lesem, ale značení je zde dobře viditelné, takže značku nijak hledat nemusíte. Přicházíte krátké prudké klesání vyúsťující na silnici III.třídy, takže věnujte zvýšenou pozornost dopravnímu ruchu. Značka vede vpravo po okresce do Bartošovic, v nichž u mostu uhne doprava. Vy však pokračujete rovně po žluté značce až k dalšímu mostu, kde zahne vlevo na polské území. Opět míjíte odbočku bez povšimnutí, zůstáváte na levém břehu Divoké Orlice a vesnici opouštíte krátkým stoupáním po okresce směřující k okraji lesa. V jeho stínu absolvujete následující 3km za doprovodného hučení řeky vlevo pod vámi. U starého kamenného mostu sesedáte z kol, protože skalní útvar Zemská brána opravdu stojí za bližší prozkoumání. V tomto chladném čase ještě na mnoha místech visí několikametrové silné rampouchy, připomínající tesáky pravěké obludy. Peřeje v řečišti řeky dunivě hučí a vodní tříšť vytváří ve slunečním svitu náznaky duhy.

Po dostatečném pokochání či vytvoření několika ilustračních fotografií, pokračujete po červené značce. Najdete ji na začátku mostu při jeho pravém okraji. Opět tak zůstáváte na pravém břehu. Lesní pěšina je charakteristická hlinitiným povrchem s napadaným jehličím a množstvím kořenů vystupujícím ze země. Na dvou hupech nahoru dolů musíte opět předvést trialové umění, pokud chcete zůstat v sedle kola. Po přejezdu potůčku následuje cca 300m prudké stoupání, kdy točíte "na kašpárka", pohybujíc se hlemýždím tempem. Alespoň že šotolinka je dostatečně široká, prosta dalších překážek. V okamžiku kdy značka odbočí ostře vpravo, vypadá to jakoby stoupání bylo za vámi. Krátká rovinka po hlinité cestě tomu nasvědčuje. Ovšem jen do té doby, než se vám otevře pohled mezi stromy, kde spatříte další stoupání s horizontem v nedohlednu. Naštěstí nic není tak horké jak na první pohled vypadá, takže po pár stovkách metrů se stoupání začne zmírňovat, až jedete po férové vrstevnici. Klášterecká alej prakticky tvoří hřeben Žamberskými lesy, po jehož stranách sice máte většinu doby ostrá klesání, ovšem hřeben sám stále pozvolna stoupá, což ještě budete mít možnost poznat. Jak si to tak klidně uháníte lesem, z ničeho nic se k vám přidá lesní asfaltka. Inu proč ne, hlavně když jste v lese, žádná auta, prostě pohoda. Na vrcholu krátkého stoupání křížíte zelenou značku, za kterým klesnete k silnici spojující Kunvald s Bartošovicemi. Červená ji kolmo kříží pokračujíc přes Přední vrch. Po obou stranách silnice je závora, kterou musíte objet strouhou nebo lesem. Jistě si zde také povšinete množství betonových bunkrů, které na své dnešní pouti míjíte. Není se co divit, vždyť zdejší hřeben patří do první obranné linie o které již byla zmínka v celkovém infu o Orlických horách.

Po překonání vrcholu následuje cca kilometrový sjezd, ve kterém zdoláváme další dva potůčky ze zdejšího vodstva. Stoupání po asfaltce skýtá možnost vytažení cereální tyčinky a doplnění energie bez nutnosti přerušit jízdu. Křížení cest s další zelenou značkou nám připadá jaksi povědomé. Aby také ne, vždyť touto zelenou jsme tudy ráno projížděli do Bartošovic. Nyní zůstáváme na červené značce, jenž odtud pokračuje prakticky nepřetržitým mírným stoupáním, vyjma menšího dolíku přes potok s číslem x..., až k pěchotnímu srubu RS-74 nad osadou Hanička. Po prohlídce pokračujeme mírným sjezdem až k silnici, naníž zahneme vlevo po modré značce. V rychlém klesání projíždíme pravou zatáčkou. Po dalších 300m si hlídáme levou stranu silnice. Na rozhraní lesa s polem modrá zahne vlevo podél jeho kraje na hlinitou cestu. Po kilometrovém klesání vás čeká nepatrný úsek přes vrchol Polova kopce, za nímž již následuje rychlé závěrečné klesání do Rokytnice. V pravé zatáčce se objevují první domky vesnice, kolem nichž spadnete až ke koupališti, ktré již znáte z rána. Posledních pár metrů k náměstí, kde zakončujete dnešní odpočinkovou etapu.