Start: kemp St.Johann
Cíl: kemp St.Johann
Délka: cca 31km z toho 5km pěšky
Převýšení: 1592 m
Doba: 8 hodin včetně přestávek a pěší části
Mapy:
freytag & berndt WK 191 Gasteiner Tal Wagrain Grossarltal 1:50 000
Rad - und Mountainbikewege im Pongau 1:50 000
Občerstvení:
vesnička Au - restaurace
Mooslehen Alm
Igital Alm
cestou k vrcholu je jedno napajedlo s vodou, cca 35min za Igital Almem
Plankenau - restaurace
Objekty: kaplička Máří Magdaleny v první silniční části

Shrnutí: Doporučeno pouze zkušeným bikerům s výbornou technikou jízdy, díky obtížným technicky náročným sjezdovým úsekům (extrémní kamenitá klesání). Dobré fyzické dispozice, díky velkému převýšení (90% pasáže mezi Igital Akmem a vrcholem je čistě trialových). Čili buď skákat směrem vzhůru ve stoupání až kolem 18%, nebo vzít bike na záda a vynést, případně tlačit.

Přesný popis trasy:
17.7.Vyjíždíme z kempu na hlavní silnici, kde uhýbáve vpravo. Tedy směrem k mostu na konci St.Johannu, který ještě v mapách, jež máme k dispozici, ani není zakreslen. Na mostě se dáváme vlevo směrem na vesničku Grossarl. Prvních zhruba 10 kilometrů strávíme výstupem touto vysokohorkou silnicí vedoucí k 35 kilometrů vzdálenému pohoří Ankogel-Gruppe s nejvyšším vrcholem 3360mnm. Silnice pochopitelně končí na úpatí těchto svahů ve výšce 1060 mnm a dál můžete pokračovat pouze pěšky. My však silnici opustíme mnohem dříve. Nyní stoupáme po levém úbočí hřebenů Radstadter-Tauern. Při pravém okraji silnice je sráz dosahující místy až několikasetmetrové hloubky. Rozhodně nic pro lidi trpící závratěmi. Cestou vzhůru se nachází dvě odpočívadla, kde je možné sednout na lavičku a dopřát si mírného oddechu. Stoupáme v 25°C a úbytek tekutin, vzniklý pocením, nás nutí stále častěji pít z našich lahví či camelbacků. Nejvyššího bodu silnice dosahujeme na mostě překlenujícím strž po naší levé straně. Pod námi hučí stoupání od Igital Almu z 1502mnm bystřina padající do údolí. Sjíždíme pár výškových metrů a projíždíme kolem kamenolomu. Šup do krátkého tunelu a již před sebou vidíme vesničku se vskutku zajímavým názvem - Au. Pomalu ji projíždíme a již pátráme po cestě č.11 jež bude zahýbat vpravo a povede nás vzhůru pod vrchol Höllwand s nadmořskou výškou 2275m. Cestu nacházíme téměř na konci obce u zastávky autobusu. Fotíme pro ilustraci a ihned pokračujeme. Máme za sebou tu nejjednodušší část dnešního výletu a nyní již bude platit heslo Excelsior! Cesta zpočátku stoupá relativně snadno, má asfaltový povrch, záhy se však vyskytne první problém. Jsme na křižovatce a značení dál žádné. Vybíráme levou cestu, která je více do kopce. Po cca 1,5 km jízdy se ocitáme u shluku domů s názvem Eggmann. Náhled do mapy - jsme špatně. Nechce se nám vracet a tak se zkusíme spolehnout na instinkt a vydáváme se pěšinou vedoucí mezi dvěmi pastvinami. Cesta je zahrazená ostnatým drátem. Čecha však nic nezastaví. Že je v drátu elektrický proud, se dovídá až třetí překračující a to ještě dotykem nejchoulostivější partií těla...Po nezbytném zastavení, všichni leželi smíchy na zemi, pokračujeme touto velmi kamenitou strmou pěšinou. Musíme tlačit, jet opravdu nelze. Strastiplná cesta má pouze kolem 700-800 metrů. Před námi se objevuje silnice, na kterou se dostáváme po zdolání prudkého asi 8m svahu. Jsme na cestě č.12 a hned je nálada lepší. Opět můžeme do sedla svých ořů a již točíme pedály. Stoupáme až ke statku Mooslehen pohled na stále vzdálený vrchol Schober Alm 1449mnm. Zde doplňujeme vodu, je možné odpočinout na lavičkách, případně dostat i teplé jídlo. Pokračujeme stezkou č.12. Asfalt zde skončil, plnou čáru na mapě nahradila čárkovaná a my postupujeme dále. Po zhruba 1,5 km brodění v bahně a mnohdy i lecčems horším, je to cesta pro dobytek, nám dochází, že tato cesta nebude to pravé ořechové. U potoka proto obracíme a vracíme se zpátky k Mooslehen Almu. Vytahujeme mapu a ejhle, skutečně jsme přehlédli odbočku. Kousek pod statkem se tak dáváme vlevo směrem na Igital Alm. Jedeme, stoupáme ke druhé křižovatce, kde opět není značení. Proto část bandy zůstává a dva průzkumníci se dávají směrem vzhůru. Dojíždí až k Viehhaus Almu, kde se lámanou němčinou ptají na cestu. Opět špatně. Naštěstí jen část. Vracíme se k bandě a pokračujeme pravou cestou vedoucí víceméně po vrstevnici, nebo mírně klesající. Konečně dojíždíme k Igital Almu. Je asi 15:30 odpledne a tak si nás místní nechápavě prohlížejí, když se jich ptáme na cestu dále. Cože? Na vrchol a dolů? Ano. Ale pouze pěšky a to tak čtyři hodiny celkem. Doplníme tedy rychle vodu a bez odkladu začínáme stoupat k vrcholu. Stoupat doslova. Jdeme pěšinou o šířce 30-40cm v takovém úhlu, že skutečně nelze jet na kole. Brzy tvoříme 200m závěrečný cik-cak pod průsmykem dlouhého hada na úbočí hory. Nejprve stoupáme loukou, chvíli lesem a pak již suťová pole pravděpodobně vytvořené častými lavinami a erozí skal, jež se nám tyčí přímo nad hlavou. Před vstupem do toho pole je poslední nádrž, kde je možné doplnit si vodu. Další bude až na druhé straně hory pod průsmykem. Zde je nutné vzít kolo na záda, neboť i samotné tlačení v tomto terénu by si vyžádalo příliš velké nároky na energii, s kterou musíme šetřit. Nevíme co nás ještě může čekat. Je pozdní odpoledne a začíná se ochlazovat. Nesmíme se moc obléct, neb bychom se zapařili při namáhavém výstupu. A odpočívat již vůbec ne, z důvodu téměř okamžitého prochladnutí. Nacházíme se již přes 1700m vysoko a teplota klesla na 16°C. Fouká zde vítr, před kterým nemáme žádnou možnost se skrýt. Pouze nahoře v rozsedlině mezi balvany. Stoupáme tedy vzhůru. Konečně v průsmyku. Vystoupali jsme na 1890 mnm. Je 17:30 a máme nejvyšší čas začít padat dolů do údolí. Dáváme si nejprve nezbytný odpočinek, při kterém každý obleče vše co má s sebou. Jsou zde již sněhové plochy, na konečně v průsmyku s botami od sněhu kterých se fotíme. Po poradě padá varianta výstupu na vrchol ve výšce 2275m. Tlačí nás čas a možná nepřízeň počasí. Vydáváme se dolů po červené č.531. Sjezd nejprve vede kamenitou stezkou v pravém svahu, poté plynule přechází do jílové pěšiny, jenž je rozdupána dobytkem a tak se po ní jede velmi obtížně. Cestou nás téměř atakuje divoký hřebec chránící své stádo kobyl. Přibíhá do těsné blízkosti 2-3m, prudce zarazí, vzepne se a zařehná. Bojíme se pohnout, aby nás nenapadl. Naštěstí jen předvede svojí dominantnost a klidně odbíhá. Skáčeme do sedel a rychle dolů loukou. Nacházíme opět cestu, která má skutečně extrémní klesání. Jsme za sedlem až na zadní pneumatice a přes to téměř přepadáme. Pomalá jízda nemá smysl. Nedá se udržet rovnováha. Proto pouštíme brzdy a snažíme se využívat klopených zatáček pro rychlé projetí trasy. Nežli totiž jet pomalu a balancovat s rovnováhou, je lepší prosmyknout se nebezpečným úsekem s přiměřenou rychlostí, jenž nás bezpečně podrží na stezce. Je jen nutné volit dobrou stopu. Ve dvou místech se nacházel ostnatý drát, kvůli dobytku. Tato místa jsou však extrémní padák dolů do údolí zdálky signalizována sloupky u cesty. U těch je proto důležité zmaximalizovat svojí pozornost a jedině tak předejít ošklivému úrazu. Dostáváme se za Unt.Tenn Alm. Jsou zde tři možné další cesty. Vybíráme prostřední. Po 300m zjišťujeme, že této cesty se již dávno nepoužívá. Je totiž absolutně zarostlá různými rostlinami až do výše 1,5m, skrz které není vidět ani dopředu ani na zem. Jízda podle toho vypadá. Pár lehkých pádů po kluzké zemi. Cestu nám totiž přetíná potok s kameny. Závěrečných 500m lesem je asi nejlepších. Pěšina již je široká kolem 1,5m a padá prudce dolů s pár klopenými zatáčkami na jehličí a hlíně. Zde se dají brzdy skutečně pustit a můžete si tak plně vychutnat rychlou jízdu. Ocitáme se na asfaltové silnici vedoucí přes Braunegg 880mnm na Weiding. Odtud již přes můstek vpravo jedeme dobrou asfaltovou silnicí na St.Johann. Klesáme závěrečné metry a zhruba po 15-20 minutách klidné jízdy jsme v kempu. Je po 19h, máme hlad, jsme unavení, ale výborné zážitky z první velké vyjížďky.